07 Erotický příběh: Karty, které málem odložili

Po deseti letech spolu Sára a Tom přesně věděli, jak obyčejný večer končí: děti spí, myčka vrní a oba mizí do svých mobilů. Hra pro páry na rozproudění erotických her pro páry proměnila tenhle večer v žhavý příběh jen proto, že Tom otevřel skříňku dřív, než Sára sáhla po telefonu, a našel balíček karet, který nikdy nepoužili.

[Jeden obyčejný večer, jedna otázka za druhou]

Sára měla jednu nohu složenou pod sebou na gauči. Tom seděl na druhém konci, palec těsně nad displejem telefonu.

„Počkej,“ řekl.

Podívala se na něj. „To zní podezřele.“

Otevřel spodní šuplík komody. Za hromádkou baterií byla úzká krabička, ještě zabalená v průhledné fólii.

Sára se rozesmála, když ji poznala. „To přece nezačneme v půl jedenácté.“

„Můžeme zkusit jednu kartu.“

„To říkají lidi, než ztratí dvě hodiny u deskovky.“

„Tak je ztratíme spolu.“

To ji donutilo položit mobil displejem dolů.

Karetní hru pro páry koupili během vzácného sobotního odpoledne bez dětí. Tehdy to působilo jako příslib. Doma krabička skončila v šuplíku, čekající na večer, kdy budou méně unavení a rozptýlení.

Tom sloupl fólii. První karta se ptala, na jakém nejvtipnějším místě se kdy políbili.

„Na parkovišti u supermarketu,“ řekla Sára.

„To nebylo vtipné.“

„Loktem jsi spustil alarm.“

„Auto nám fandilo.“

Smála se víc, než si vtip zasloužil. Ale bylo to příjemné.

Další karta je vyzvala, aby si třicet vteřin hleděli do očí. Sára si všimla šedin u Tomových spánků, únavy pod očima a toho, jak mu změkne výraz, když přestane dělat legraci. V půlce chtěla uhnout pohledem. Natáhl se přes prostor mezi nimi a položil jí ruku na tu její.

Karty byly čím dál osobnější. Vyjmenuj něco, co tě na partnerovi pořád vzrušuje.

„Ty první,“ řekla Sára.

„Když se chystáš ven a myslíš, že tě nesleduju.“

„A co dělám?“

„Většinou bojuješ s náušnicí.“

„To tě vzrušuje?“

„Ta soustředěnost.“

Teplo jí přeběhlo přes hruď. Odpověď hledala déle.

„Když převezmeš iniciativu, aniž bys z toho dělal vědu. Objednáš hlídání. Naplánuješ něco. Řekneš: ‚Nech to, postarám se.‘“

Tom ji pozorně sledoval. „Myslel jsem, že nesnášíš, když ti někdo říká, co máš dělat.“

„Nesnáším, když mě někdo řídí. To není to samé.“

V místnosti zavládlo ticho kolem téhle malé pravdy.

Další karta chtěla slyšet touhu, kterou nikdy neřekli nahlas. Sára málem navrhla, ať ji přeskočí. Starý reflex: udělat vtip, jít dál, udržet pohodu.

Tom otočil kartu. „Začnu já.“

„Občas chci, abys mi přesně řekla, co chceš. Ne naznačovat. Ne doufat, že si všimnu. Prostě to řekni.“

Sára se cítila odhalená, i když on přiznal něco o sobě.

„Já přece říkám, co chci.“

„Říkáš, co je potřeba udělat.“

„To je něco jiného.“

„Přesně.“ V jeho hlase nebyla výčitka.

Sára se podívala na mobily ležící tmavé na konferenčním stolku. „Chci se cítit žádoucí ještě předtím, než už jsme v posteli,“ řekla. „Ne až když je všechno ostatní hotové. Ne jako by sex byl poslední úkol dne.“

Tom se posunul blíž. „Jsi žádoucí.“

„To vím tady.“ Dotkla se spánku. „Ale necítím to vždycky tady.“ Položila si ruku na hruď.

Nespěchal s ujišťováním. Naslouchal.

Hra začala jako zábava, ale otázky vytvořily prostor, který si sami neuměli udělat.

Tom vytáhl další kartu. Dalších pět minut smíte komunikovat jen pomocí instrukcí.

Sára pozvedla obočí. „To zní nebezpečně.“

Jeho úsměv byl pomalý. „Můžeš kdykoli přestat.“

Odpověď byla důležitější než výzva. Přikývla.

„Pojď sem,“ řekl.

Sára se přesunula po gauči, až se jí koleno dotklo jeho.

„Dej mi ruce na ramena.“

Udělala to.

„Polib mě jednou.“

Políbila ho, čekala něco hravého. Místo toho zůstal klidný a nechal na ní, jak dlouho „jednou“ znamená.

Když se odtáhla, jeho dech byl jiný.

„Teď ty,“ řekl.

Sáře se rozbušilo srdce. Může si říct. O to tu šlo.

„Sundej si svetr.“

Poslechl.

„Opři se.“

Opřel se o polštáře.

„Nedotýkej se mě zatím.“

Jeho pohled se setkal s jejím. „Dobře.“

Postavila se mezi jeho kolena. Jak se na ni díval, cítila se viděná až do hloubi.

„Dej mi ruce na boky.“

Jeho dlaně tam spočinuly, hřály přes kalhoty.

„Přitáhni si mě blíž.“

Poslechl.

„Polib mě na krk.“

Tomovy rty se dotkly místa pod jejím uchem. Sára zavřela oči. Zapomněla, jak rychle tělo reaguje, když mysl není tři místnosti napřed.

„Ještě,“ zašeptala.

Políbil ji níž, pak se zastavil. „Teď já,“ řekl jí do kůže. „Rozepni mi pásek.“

Prsty se jí třásly, když poslechla.

„Sedni si mi na klín.“

Posadila se na něj, jedno koleno z každé strany. Byl pod ní tvrdý a ta přímost jí rozproudila horko mezi nohama.

„Řekni mi, co chceš.“

„To není instrukce.“

„Dneska je.“

Sára se na něj podívala. Žádné hádání. Žádné schovávání se za neurčitost.

„Dotkni se mě pod trikem.“

Jeho ruka vklouzla pod látku a pohladila ji po nahém pase. Pomalu, aby měla čas si to rozmyslet, postupoval výš.

„Polib mě,“ řekla.

Políbil ji doopravdy, jednou rukou ji objal, druhou jí přidržel prso. Sára se na něm jednou zhoupnula a slyšela, jak se mu zadrhl dech.

„Drž mě pevněji.“

Poslechl.

Pět minut muselo uplynout. Ani jeden to nezkontroloval.

Později, nahoře, ležely karty rozházené vedle dvou nepoužitých mobilů. Milovali se bez spěchu, ale to nejintimnější se stalo ještě před ložnicí: ty pauzy, odpovědi, úleva z toho být konkrétní.

Potom Sára položila hlavu Tomovi na hruď.

„Nepotřebovali jsme nové věci,“ řekla.

Tom jí prstem přejel po rameni. „Jen nové otázky.“

Ráno Sára vrátila balíček do komody, ale ne do spodního šuplíku.

Další večer nechali mobily dole taky.