04 Erotický příběh: Pohovor

[Pohovor]

Pravidla si sepsali společně u kuchyňského stolu v sobotu odpoledne. Bezpečné slovo. Měkké hranice. Tvrdé hranice. Co je povolené a co už ne. Sara, která vedla HR tým, k tomu přistoupila vážně jako ke smlouvě. Tom to podepsal jako muž, kterému připadalo zábavné, že se sám sobě směje, a který si nebyl úplně jistý, proč se mu přitom trochu třese ruka.

Řekla mu, ať v devět čeká v pokoji pro hosty. Ať si vezme to, co by si vzal na skutečný pohovor. Ať nechá telefon v kuchyni.

Seděl v pokoji pro hosty v bílé košili a dobrých kalhotách a připadal si směšně. Pak uslyšel její podpatky na chodbě a přestal si připadat směšně.

Otevřela dveře.

Byla v černém. Pouzdrová sukně, vypasovaná halenka a podpatky, které neměla na sobě od firemního vánočního večírku před třemi lety. Vlasy měla vyčesané. Rtěnku rudou.

„Pane Walshi,“ řekla. „Děkuji, že jste přišel.“

Neusmála se. Prošla kolem něj k židli za malým psacím stolem, který sem přetáhli z pracovny, a posadila se s překříženými kotníky. Nepodívala se na něj, dokud se pohodlně neusadila.

„Sedněte si.“

Posadil se.

„Jste tu kvůli té pozici.“

„Ano.“

„Ano?“

Na půl vteřiny zaváhal. Viděl, jak zvedla obočí. Cítil, jak se v něm něco naklonilo dopředu.

„Ano, madam.“

„Lepší.“

Dala si načas. Předstírala, že si prohlíží složku, která byla ve skutečnosti prázdná. Ptala se ho na něj samotného, ale žádná otázka se netýkala práce. Řekněte mi, v čem jste dobrý. Řekněte mi, co byste udělal pro správnou příležitost. Řekněte mi, čemu byste řekl ne. Každá otázka byla pomalejší než ta předchozí. Snažil se udržet ruce klidně na kolenou.

„Vstaňte.“

Vstal.

„Sundejte si sako.“

Udělal to.

„Košili. Pomalu.“

Rozepínal knoflíky jeden po druhém. Cítil její oči na svých rukou, na hrudi, na tom, jak se mu dech už teď zkracoval víc, než by měl. Nechal košili sklouznout na židli.

„Kalhoty.“

Sundal si je. Zůstal stát jen ve spodním prádle. Nikdy v životě se necítil tak odhalený, dokonce ani poprvé, když spolu před patnácti lety spali.

Postavila se. Pomalu ho obešla dokola. Když byla za ním, neviděl jí do tváře. Cítil jen její parfém a jemnou změnu vzduchu, když se pohnula.

„Jste nervózní.“

„Ano, madam.“

„Dobře.“

Zvedla černou tašku z podlahy vedle stolu. Vytáhla černý hedvábný šátek přes oči. Podržela ho před ním.

„Řekněte mi své slovo.“

„Červená.“

„Řekněte mi, že vaše slovo znamená stop.“

„Červená znamená stop.“

„Dobře.“

Zavázala mu šátek kolem hlavy. Svět potemněl. Slyšel její dech. Slyšel tiché zašustění látky. Slyšel, jak znovu otevírá tašku.

Pouta byla měkká. Uvnitř vypodložená něčím hřejivým. Jemně ho otočila čelem ke stolu. Ohnula ho přes něj, dokud se hrudí neopíral o dřevo a ruce neměl přesně tam, kde je chtěla mít. Připevnila mu jedno zápěstí a potom druhé k nohám stolu.

Teď už dýchal rychle.

„Tome,“ řekla svým skutečným hlasem, tiše. „Pořád dobré?“

„Ano. Ano, prosím.“

„Zpátky k madam.“

„Ano, madam.“

Prošla za něj. Cítil, jak mu prsty pomalu, záměrně putují po páteři až ke kříži. Zastavila se u lemu jeho spodního prádla.

„Tohle taky.“

Stáhla mu je dolů. Když mu řekla, vystoupil z nich.

Dlouhou chvíli stála za ním a nedotýkala se ho. Slyšel její pomalý, vyrovnaný dech. Pak na něm byla její ruka — jediná teplá dlaň položená naplocho na jeho těle. Nebylo to plácnutí. Byl to nárok.

„Tohle je pozice, o kterou jste se ucházel, pane Walshi.“

„Ano, madam.“

Jednou rukou mu sjela dopředu a sevřela ho v dlani. Pomalu ho pohladila. Jednou. Podruhé. Jen tolik, aby zasténal do desky stolu.

„Myslím, že byste se tu dobře uplatnil.“

„Ano — do prdele — ano, madam.“

Nepřestala. Rukou na něm dál pohybovala, zatímco druhou mu přejížděla po zádech, po stehně, mezi nohama. I tam ho vzala do dlaně, teplé a jisté. Držela ho na hraně stolu jedním kolenem opřeným o zadní stranu jeho stehna.

Už teď se třásl.

„Nesmíte se udělat bez dovolení.“

Přikývl, ale nebyl si jistý, jestli je vůbec schopný poslechnout.

Pustila ho. Zakňučel — opravdu zakňučel — a cítil, jak se mu horkost rozlévá až do hrudi.

Slyšel ji za sebou. Slyšel, jak něco rozepíná. Slyšel vlhký zvuk — její vlastní ruku, mezi jejíma nohama, pomalu. Dotýkala se sama sebe. Vydala tichý zvuk, jen pro sebe, a ten mu projel přímo páteří.

„Prosím.“

„Prosím co?“

„Prosím, dovolte mi to.“

„Dovolte vám co, pane Walshi?“

„Dovolte mi — dovolte mi vás udělat. Cokoliv.“

„Hm.“

Obešla stůl. Nadzvedla mu šátek jen tolik, aby viděl. Uviděl ji — rozpálenou, vlasy se jí uvolňovaly z pinetky, prsty měla vlhké. Přiložila mu je k ústům.

„Otevřete.“

Otevřel. Vsunula mu prsty do úst a on ji ochutnal. Vydal zvuk, který byl napůl zasténání a napůl modlitba.

Stáhla mu šátek zpátky přes oči.

Rozepnula mu jedno zápěstí, potom druhé. Otočila ho zády ke stolu. Vylezla na něj — sukně vyhrnutá, teď už bez kalhotek, ani nevěděl, kdy si je sundala — a jediným pomalým pohybem se na něj spustila, až úplně dolů.

Vykřikl do šátku.

Jela na něm. Nejdřív pomalu. Pak už ne pomalu. Ruku mu lehce ovinula kolem krku, ne tolik, aby ho vyděsila, jen dost na to, aby mu připomněla, čí je tohle místnost. Udělala se první, na něm, kolem něj, a zvuk, který vydala, vůbec nepřipomínal zvuk z obyčejné noci.

„Teď,“ řekla.

Udělal se tak tvrdě, že zapomněl vlastní jméno.

Cítil, jak z něj jemně sklouzla, sklonila ho zpátky ke stolu a opatrnými prsty mu rozvázala šátek.

Políbila ho. Měkce, opravdově. Prostě Sara.

„Byl jsi dobrý.“

„Saro — Kriste —“

„Já vím.“

Pomohla mu vstát. Odvedla ho k posteli. Lehli si vedle sebe, ona mu odhrnovala vlasy z čela a líbala ho na rameno. Chvíli nemluvili.

„Tome?“

„Hm.“

„Jste přijatý.“

Rozesmál se jí do krku tak silně, až se celý roztřásl.