09 Erotické povídky: Noc, kdy začali znovu pomalu

Týdny byli Sára a Tomáš buď oba příliš unavení, nebo vzhůru v jinou dobu, nebo už byli v půlce zítřka, než vůbec skončili dnešek. Pak se jednoho večera rozhodli to změnit, a nějak to bylo ještě horší. Co mělo být známé, bylo najednou trapné, uspěchané a tiché. Ani jeden z nich pak moc nemluvil.

[Dneska bez očekávání]

O tři noci později byla Sára v posteli první.

Měla otevřenou knihu, ale stejný odstavec četla už počtvrté. Tomáš si v koupelně čistil zuby. Slyšela téct vodu, zavírat skříňku, všechny ty obyčejné zvuky manželství, které trvá už dost dlouho na to, aby ticho bylo buď příjemné, nebo nebezpečné.

Ten večer jí zůstal v hlavě. Ne proto, že by se nic nestalo podle jejich představ. Bylo to to, co přišlo potom, když se otočila na bok a řekla: „Jsem jen unavená,“ a Tomáš odpověděl: „Já taky,“ jako by únava vysvětlila všechno.

Tomáš si lehl vedle ní a sáhl po telefonu.

Sára knihu zavřela.

„Můžeme si promluvit o tom večeru?“

Jeho ruka se zastavila.

Na chvíli Tomáš zvažoval, že řekne: Co s tím? Bylo by to snadné. Odpovědi na snadno už oba uměli velmi dobře.

Místo toho položil telefon displejem dolů.

„Jo.“

„Myslím, že jsem to zhoršila tím, jak jsem se snažila, aby to fungovalo.“

Tomáš vydechl. „Já jsem si myslel, že já.“

„Trochu jo.“

Potichu se zasmál. „To je fér.“

To pomohlo.

Přetočil se na bok. „Pořád jsem si myslel, že chceš, abych pokračoval.“

„Pořád jsem si myslela, že chceš, abych to chtěla.“

„Chtěl jsem tě.“

„Já vím.“ Na chvíli se odmlčela. „Já jsem tě chtěla taky. Jen moje tělo ještě nebylo tam, kde byla moje hlava.“

Bylo to venku. Žádné drama. Prostě pravda.

Tomáš natáhl ruku přes prostor mezi nimi a položil ji blízko té její.

„Tak co uděláme?“

„Nic.“

Zvedl obočí.

„Nemusí se nic dít,“ řekla. „Žádný cíl. Žádné zachraňování večera. Můžeme tu jen ležet.“

„A dotýkat se?“

„Jestli budeme chtít.“

„A když ne?“

„Tak prostě spíme.“

Tomáš přikývl. „Dobře.“

Prvních deset minut se skoro ani nepohnuli.

Sára ležela na zádech, zatímco Tomáš jí jedním prstem přejížděl po vnitřní straně zápěstí. Jeho koneček prstu klouzal po dlani, pak zpátky. Žádné chňapání. Žádná otázka schovaná uvnitř.

Otočila ruku a propletla dva prsty s jeho.

Tomáš cítil, jak se mu v hrudi něco uvolnilo. Poslední dny si v hlavě přehrával ten večer jako chybu, kterou by měl umět napravit. Zapomněl, že Sára není problém k vyřešení.

Přisunul se blíž.

„Pořád v pohodě?“

„Jo.“

Dotkla se jeho tváře. Palcem mu přejela po strništi na čelisti a pak do vlasů. Zavřel oči.

Políbila ho první.

Nebyl to hladový polibek. Jejich rty se jemně setkaly, oddělily, znovu spojily. Tomášova ruka spočinula na jejím boku. Sára cítila teplo jeho dlaně přes tričko a nechala se unášet tím pocitem místo přemýšlení, kam to povede.

Když mu ruka zajela pod látku, udělal to pomalu.

Její kůže se pod jeho prsty napjala.

„Studené ruce,“ zašeptala.

„Promiň.“

„To nevadí.“

Přitáhla si ho blíž.

V pokoji byla tma, jen u Tomášovy strany svítila malá lampička. Sára cítila z jeho dechu pastu na zuby a z povlaku na polštáři aviváž.

Obyčejné věci. Možná právě proto to bylo bezpečné.

Rukou mu zajela pod tričko, po zádech, a cítila, jak se nadechl. Políbil ji na krk. Pak na rameno. Když se jeho ústa vrátila k jejím, polibek byl jiný.

Ne rychlejší. Hlouběji.

Tomáš cítil, jak se její stehno otírá o jeho. Jeho tělo zareagovalo, ale vnímal to, aniž by to bral jako povel.

Sára si toho všimla taky.

Usmála se mu do úst. „Ahoj.“

Tiše se zasmál. „Ahoj.“

Chvíli to stačilo.

Pak Sára sáhla do nočního stolku a otevřela zásuvku.

Tomáš sledoval, jak vytahuje malou lahvičku lubrikačního gelu na vodní bázi, který už dřív používali. Žádné divadlo. Prostě ji položila vedle lampičky.

„Minule v noci,“ řekla, „jsme tohle měli použít dřív.“

„Asi jo.“

„Nic jsem neřekla, protože jsem si myslela, že by to bylo trapné, kdybychom zastavili.“

Tomáš se na ni podíval. „Už to bylo trapné.“

„Přesně tak.“

Oba se zasmáli.

Sára si dala trochu gelu do dlaně. Praktické malé cvaknutí lahvičky by mělo zkazit atmosféru. Místo toho to chvíli uvolnilo. Bylo úlevné nepředstírat, že jejich těla jsou vždycky připravená přesně ve stejnou chvíli.

Tomáš ji políbil, zatímco vedla jeho ruku.

„Takhle,“ zamumlala.

Poslechl ji.

Jednou ho opravila. Pak znovu.

Ani jedna oprava nepůsobila jako selhání.

Když si ho přitáhla blíž, už v jejím těle nebyla žádná otázka. Tomáš se stejně na chvíli zastavil, čelem opřený o její.

„Chceš?“

„Ano.“

„Jsi si jistá?“

Políbila ho. „Ano, Tomáši.“

Pohybovali se spolu pomalu.

Nebyla v tom žádná snaha dokázat, že se večer obrátil k lepšímu. Žádný závod za něčím. Když přestali, prostě přestali. Když Sára chtěla, aby byl blíž, řekla to. Když Tomáš potřeboval zpomalit, zpomalil.

V jednu chvíli se oba rozesmáli, protože se peřina zamotala Tomášovi kolem kotníku.

To možná byla Sářina nejoblíbenější část.

Ne samotný sex, i když byl fajn. Ale to, že nic nebylo hrané.

Potom Tomáš ležel na zádech a Sára se k němu tulila. Malá lahvička zůstala na nočním stolku vedle dvou zapomenutých sklenic s vodou.

„Měli jsme si promluvit dřív,“ řekl.

„Jo.“

„Nesnášel jsem, že sis myslela, že jsem zklamaný.“

„Nesnášela jsem, že sis myslel, že to musíš spravit.“

Políbil ji do vlasů.

„Jsme fakt chytří lidi.“

„O tom by se dalo diskutovat.“

Ráno nebude všechno kouzelně vyřešené. Pořád budou unavení. Pořád budou večery, kdy jeden bude chtít něco, co druhý zrovna nemůže dát.

Ale dneska večer ani jeden z nich nepředstíral.

A nějak je to přiblížilo víc, než kdyby dělali, že je všechno v pohodě.

Pomalost nebyla kompromis. Byla to odpověď.