06 Erotický příběh: Pokoj 412
Peter je na cestách už tři roky. Většina hotelových nocí mu splývá — notebook na posteli, večeře z lobby baru, brzký let. Dnes večer rozepne malý kožený váček, který teď vozí s sebou. Whiskey je malá. Výhled je pěkný. Večer patří jemu.
[Středa ve městě, které není moje]
Letadlo přistane ve čtyři. V šest už jsem v pokoji 412 hotelu, jehož jméno si za měsíc nebudu pamatovat. Postel je příliš velká pro jednoho. Z okna je vidět řeka a pomalá řada světel aut přejíždějících přes most. Otevřu minibar, najdu malou whiskey a naliju si ji, protože můžu.
Dělám tohle už tři roky. Lety. Hotely. Večeře s klienty, kde se směješ věcem, které ti ve skutečnosti vtipné nepřijdou. Jsem v tom dobrý. A taky jsem z toho unavený.
Hodím tašku na postel. Sundám si kravatu. Rozepnu si horní knoflík košile. Posadím se k malému stolu u okna, v jedné ruce whiskey, a deset minut projíždím telefon tak, jak to děláš, když vlastně nechceš mluvit s nikým.
Hotelová Wi-Fi funguje. Moje bývalá je zasnoubená. Vidím to na Instagramu. Necítím nic konkrétního. Aplikaci zavřu.
Dám si dlouhou sprchu. Tlak je dobrý — jediná věc, která je v podobném hotelu spolehlivě dobrá. Stojím pod vodou déle, než potřebuju. Myslím na ni, na svou bývalou, a pak na ni myslet přestanu, protože tohle je cesta, po které se dnes večer vydávat nemusím.
Myslím na ženu, která v letadle seděla o dvě sedadla dál, tu s knihou. Myslím na její ruku na stránce. Myslím na to, jak si během jednoho letu dvakrát vyčesala vlasy nahoru a zase je pustila dolů. Dovolím si to.
Když vyjdu z koupelny, jsem napůl tvrdý.
Sednu si na kraj postele jen v ručníku. Podívám se na tašku na židli. Ve vnitřní kapse je malý kožený váček, který teď cestuje všude se mnou, stejně jako jiní muži cestují s žiletkou. Koupil jsem ho před rokem. Už mi to nepřipadá divné.
Rozepnu ho.
Masturbátor uvnitř je tmavě šedý, uvnitř z měkkého silikonu, zvenku pevnější. Tvarově to není nic zvláštního — návlek, nic víc. Nejde o to, jak vypadá. Jde o to, jaký je na dotek. Koupil jsem si ho poté, co jsem přečetl tři recenze od mužů starších než já, kteří ho popsali jako první chvíli, kdy se sebou doopravdy zpomalili. Roky jsem spěchal, aniž bych věděl, že spěchám.
Vyndám ho. Vezmu i malou lahvičku lubrikantu na vodní bázi. Vrátím se do postele a opřu se o čelo. Nechám svítit lampu, ne hlavní světlo — jen to teplé u postele.
Sundám si ručník.
Naliju si trochu lubrikantu do dlaně a zahřeju ho mezi rukama. Pak vezmu svůj penis do ruky — už napůl tvrdý, teď kluzký — a pomalu pohnu pěstí. Dlouhé, lehké tahy. Zavřu oči.
Myslím na ženu z letadla. Dám jí jméno. Nechám ji být v tomhle pokoji. Představuju si, jak by se na mně cítila její ruka, nejdřív nejistá, pak už ne.
Dech se mi prodlouží. Penis mi v dlani tvrdne. Pořád se pohybuju pomalu.
Po minutě nebo dvou sáhnu po návleku. Přidám trochu lubrikantu. Pomalu do něj vklouznu — silikon povolí, potom sevře, a vnitřní textura se o mě zachytí způsobem, který moje vlastní ruka nedokáže napodobit. V prázdném pokoji nahlas zasténám a je mi to jedno.
„Do prdele.“
Pracuju s ním pomalu. Nesvírám ho příliš pevně. Nechám rytmus, ať se najde sám. Zakloním hlavu proti čelu postele a myslím na ni — ne na svou bývalou, ne na nikoho skutečného, jen na ni, tu vymyšlenou ženu, její pootevřená ústa, zavřené oči, malé zvuky, které by možná vydávala.
Na hranu se dostanu rychle. Pak přestanu. Odtáhnu ruku. Nechám se dýchat.
Udělám to třikrát. Pokaždé se nechám dostat o něco blíž než předtím. Potřetí už se třesu. Penis mám tak tvrdý, že to skoro bolí. V chladném hotelovém vzduchu se potím.
Myslím na ženu z letadla, jak vklouzne do pokoje. Myslím na to, jak si sedne na kraj postele naproti mně, dívá se a říká mi, ať pokračuju.
To je ta představa, která to udělá.
Tentokrát se nechám projít celou cestou až do konce. Návlek mě svírá. Moje ruka svírá návlek. Boky se mi zvedají proti němu tak, jako by se zvedaly proti člověku. Vydávám zvuky, které jsem nahlas nevydal už dlouho. Fantazie se zostřuje, stává se konkrétnější — její ruka na vlastním stehně, jak mě sleduje, její dech se zadrhává ve stejném rytmu jako můj.
Udělal jsem se tvrdě. Dlouze. Cítím to až v hrudi. Zasténám do prázdného hotelového pokoje a ten zvuk je nejhlasitější věcí v celém městě.
Dlouhou minutu se nehýbu. Návlek je pořád kolem mě. Dech se mi zpomaluje. Někde venku na mostě zatroubí auto.
Uklidím po sobě. Opláchnu návlek v umyvadle teplou vodou a malou lahvičkou čističe na hračky, kterou si vždycky balím. Položím ho na ručník, aby uschl. Osuším se. Vrátím se do postele.
Spím deset hodin.
Ranní schůzka proběhne dobře. Na ženu z letadla už nemyslím. Myslím na to, že se vrátím domů.
Ale až se příště ubytuju v hotelu — za tři týdny, v jiném městě — vezmu si ten váček s sebou. A dám si načas.
To je ta část, o které mi předtím nikdo neřekl. Dát si načas. Přestat spěchat. Být na cestách a přesto se jednou za čas znovu poznat.
Připravené na cesty a stvořené pro pomalé noci? Objev naše Masturbátory → — diskrétní, bezpečné pro tělo a navržené pro muže, kteří už přestali spěchat.
Sara a Tom si konečně objednali hračku, o které celý rok žertovali. Když balíček přistál na kuchyňském stole, ani jeden z nich pořádně nevěděl, co s ním. Tak udělali jedinou rozumnou věc: vzali ho nahoru.
Sara a Tom měli poprvé po dvou měsících páteční večer jen pro sebe. Děti spaly u kamarádů. On se vrátil z města s malou hnědou lahvičkou v kapse kabátu a tichým plánem na celý večer.
Sara a Tom o tom mluvili celé měsíce — jaké by to bylo pohrát si s mocí, jen jednou, jen aby zjistili, kam je to zavede. V sobotu odpoledne si u kuchyňského stolu sepsali pravidla. V devět měl čekat v pokoji pro hosty.
Emma byla rok a půl sama. Tu neděli si vyčistila kalendář, zatáhla závěsy a konečně otevřela balíček, který jí dva dny ležel na kuchyňské lince. To, co následovalo, bylo nejupřímnější ráno, jaké za dlouhou dobu zažila.
